Kdysi dávno v předaleké střední Evropě. Viktoriánec Viktor se odrodil svým přízemním rodičům, kteří zbohatli na obchodě s rybami. Van Dortovi oplývají penězi, nikoli však vysněným postavením. Toho by dosáhli synovým sňatkem s Viktorií Everglotovou, jejíž vznešení rodiče naopak nemají ani šesták. Sňatek výhodný pro obě strany se stává noční můrou obou mladých lidí, ale jen do chvíle, kdy se spatří. Je to totiž láska na první pohled, všichni mohou být šťastni až do smrti a žádný příběh se nekoná.
Vynervovaný Viktor však naneštěstí pro sebe a naštěstí pro nás v předvečer svatby zabloudí do lesa, kde v rámci tréninku omylem nasune snubní prstýnek na něco, co se mu zdá být suchou větvičkou. Ve skutečnosti jde o kostlivý prst dívky, která zemřela ve svůj svatební den a která pochopitelně „manžela“ už nenechá odejít. Vítězně si Viktora odvádí do Země mrtvých a ten – protože ho slušně vychovali – je ochoten nový závazek přijmout. V Zemi mrtvých je navíc docela legrace – a kromě toho nemá odvahu zlomit srdce Mrtvé nevěstě, jejíž jméno kdysi bylo Emily. To jeho však Viktora táhne k milované Viktorii. Zbývá už jen pár hodin do svatby, ale kdo koho si nakonec vezme?
Jak to dopadne? Jak tohle může dopadnout? Zvlášť když jde o loutkový film, který je výsostně autorským dílem Tima Burtona?
To, že jde o další veselou animovanou zábavu pro děti, by mohlo napadnout snad jenom zvetšelého starého kostlivce, kterému už beznadějně vypadaly oční bulvy. Rekvizity jako stoprocentně zpívající a tančící kostlivci, násilná smrt a následný veselý rozklad jsou v Burtonově pojetí samozřejmě karnevalově halloweenovými prvky a děti, kterým se líbil Madagaskar (pokud existují), by jistě naplnily poctivým děsem. Monstrózní pan Wonka z Karlíka a továrny na čokoládu přece jen vypadal přátelštěji...
Mrtvá nevěsta, pod níž je Burton podepsaný ve spolurežii s Mikem Johnsonem, ovšem vlastně vypráví velmi podobný příběh jako Karlík. I zde hraje klíčovou roli obohacení nudného, dospělého reálného světa o střet s podivnějším, vášnivějším a zdánlivě dětštějším „jiným“ světem. Žádný z obyvatel Země mrtvých si nic nedělá z postupujícího zmaru, ani zde však všechno v pořádku není: nekonečné, monotónní trvání zneklidňuje ty, kteří si „nahoře“ nestihli odžít, co bylo třeba. Kontakt s „horním“ světem musí být znovu navázán, aby došlo k usmíření se současným, nezvratně daným stavem věcí. Emily cítí, že krade své živé sokyni její sen, a ztrácí odvahu dokončit svůj plán. Tomu chybí k dokonalosti jen to, aby se Viktor definitivně přesunul do Země mrtvých.
Příběhem Mrtvá nevěsta nejviditelněji připomíná Burtonova Beetlejuice (1988), kde se mladí novomanželé zemřelí při autonehodě jen obtížně smiřovali s životem na onom světě. „Jiným“ světem je ovšem stejně tak svět Batmana, Střihorukého Edwarda, mimozemšťanů z Mars útočí! nebo Planety opic, ale i básnivý prostor tatínka z Velké ryby a samozřejmě celá Ospalá díra, odkud vede přímá stezka už jen do pekla, odkud vychází neusmířený Bezhlavý jezdec. Vztah obou světů tentokrát není tak složitý (pro Mrtvou nevěstu, krystalicky vyčištěnou od zbytečností, posloužila jako předloha ruská židovská pohádka). Nastolené problémy však opravdu složité jsou – a už proto můžeme rozumný nápad českého distributora uvádět film s titulky přijmout jako úlevnou samozřejmost. Mrtvá nevěsta Tima Burtona samozřejmě ve skutečnosti nevypráví o problémech novodobých zbohatlíků, kteří se za viktoriánské éry pokoušeli vyšvihnout mezi aristokracii. Satirický tón, kterým Burton vždycky spolehlivě stíhá „normální“ svět, se tentokrát týká jen vedlejších, komicky jednorozměrných postav zasazených do „reálií“ vypůjčených převážně z klasických hororů inspirovaných strašidelnými viktoriánskými romány. Země živých je už proto pojata v tónech pastelové šedi, již osvěžují růžové či fialové akcenty. S tím příkře kontrastuje křiklavě barvitý svět „dole“, kde navenek vládne všeobjímající bujará pospolitost. I obyvatelé Země mrtvých však mohou být nešťastní. I mrtví mohou mít zlomené srdce, i když to dávají najevo se stylizací hodnou hollywoodského muzikálu. Takže zpívají – a jak! Země mrtvých tak jen zdánlivě postrádá onu hravě rituální mechaničnost, která ovládá Wonkovu továrnu či život Marťanů a v Beetlejuiceovi našla satirický odraz v byrokratickém uspořádání zásvětí. Burton tuto cykličnost, s jakou se v muzikálu vyprávění posunuje od jednoho hudebního čísla k druhému, vrchovatě využil v Karlíkovi. Písničky, na nichž se už tradičně podílel jeho stálý spolupracovník Danny Elfman (který namluvil a nazpíval báječného kostlivce Bonejanglese), tu ovšem najdeme jen čtyři.
Zklamán tedy bude ten, kdo doufal, že Mrtvá nevěsta bude muzikálem ve stylu předchozího Burtonova loutkového projektu – legendární, u nás bohužel neuvedené The Nightmare Before Christmas (1993, r. Henry Selick). Přesto je však právě s tímhle černohumorným příběhem Nevěsta spojena nejočividněji, totiž způsobem svého vzniku a výtvarným pojetím. V dnešním filmovém světě, který digitalizuje kdeco počínaje mouchou na hrdinově ranním toastu, se Burton opět spolehl na klasickou stop-motion animaci. Nepatří ovšem k nepřátelům digitálních médií (což ostatně dokázal v Karlíkovi). K natáčení Nevěsty a jejímu střihu digitální techniku bohatě a inovativně využil (výsledný dojem je mimochodem natolik fascinující, že o filmu vůbec neuvažujete jako o loutkové podívané: spíš než třeba dílům Trnkovým se blíží „přirozenosti“ a „plynulosti“ filmu hraného).
Výtvarné pojetí (počínaje „černobílostí“ a konče designem některých postav a potvor) spojuje Noční můru s Mrtvou nevěstou sice dost těsně, vyznění je však odlišné: oddělují je celé světelné roky Burtonovy umělecké i lidské zkušenosti. Noční můra je hříčkou o touze být jiní, možná dokonce „normální“ (jak o tom marně sní řada burtonovských hrdinů): Mrtvá nevěsta je však „dospělým“ dílem – ve smyslu poznání, že Tim Burton nikdy nepřestane milovat barvité „jiné“ světy, i když už ví, že nedokáže zanimovat sám sebe tak, aby se v nich mohl rozplynout.
Vyprávění funguje jako příběh o „nemožném“ rozhodování: milostný trojúhelník mezi Viktorem, Viktorií a Emily není řešitelný jinak než v rámci jímavé poetické metafory, která vám možná (tak jako mně) vžene slzy do očí. Zároveň je však natolik realistický, že vás až do poslední chvíle udrží v napětí. Chvíli jsem držela palec upjaté a žensky neprobuzené Viktorii, čekající na ztraceného snoubence a poctivě vyšívající u krbu, chvíli jsem fandila Emily, řízně vtipné a nepokrytě sexy s okem vypadávajícím z důlku zabydleného věrným, ukecaným červem a se svůdně odpadávajícími končetinami. Obě ženské postavy zároveň netvoří krajní protiklady, takže žádná nemůže Viktora zlákat definitivně: Viktorii láska a dotěrnosti nového nápadníka, slizkého lorda Bitterna, změní v akční ženu, která odhodí korzet a začne za svou lásku bojovat – a zprvu ne-ústupná Mrtvá nevěsta v sobě objeví takový náboj osudové melancholie, že šlape na paty nejlepším „hraným“ femme fatale.
Mluvit o hereckých výkonech je opravdu třeba: loutky se zvláštním vnitřním způsobem podobají hercům, kteří jim propůjčili hlas. Viktor je tak podobný té části Johnnyho Deppa, jež se už dávno ztratila pod nánosem kreativního pitvoření a jež – zjevena „normálně“ – může působit až banálně (Hledání Země Nezemě). Mrtvá nevěsta je krásným vyznáním lásky režiséra jeho partnerce Heleně Bonham Carterové. Pastor Galswells je další velkou klasickou hororovou rolí Christophera Leeho. Červ Enna Reitela je poctou byvší hvězdě Peteru Lorreovi. Protože jsme v animovaném filmu, láskyplná vyznání se přenášejí na předměty: Viktoriin klavír nese značku Harryhausen podle slovutného autora stop-motion zvláštních efektů Raye Harryhausena a Emilyina ruka se v zápalu klavírní hry mění ve Věc (spoluautorka scénáře Caroline Thompsonová se podílela i na Addamsově rodině).
Mrtvá nevěsta Tima Burtona je tak především aktem tvůrčí lásky a současně dílem o lásce, která se dokázala smířit s nedokonalostmi, pomíjivosti a omezeními našeho světa. Okamžik, kdy loutka jemně pohne rukou, je gestem zvoucím nás do věčnosti dobrého filmu – do času, kdy „ztichne urnový háj a nastraží uši, kdo je maj“. Vy, kdož máte rádi trochu divné způsoby, jakými se říkají opravdové věci, neváhejte a vypusťte spolu s Viktorem motýla (nebo co je to za můru).
Podobně jako slzy, které se čas od času derou do obrovských očí burtonovským loutkám, také slzy, které případně prolijete u téhle halloweenské komedie, mají šanci být opravdové.